„Cukr je zabiják, droga, kterou dáváme vlastním dětem. Za odměnu.“ Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
„Před dvěma sty lety jsme umírali na podvýživu, dneska umíráme proto, že jsme přežraní,“ říká česko-izraelský imunolog Jakub Abramson. Se svým týmem se věnuje výzkumu autoimunitních nemocí, které jsou stále na vzestupu. Centrem jeho pozornosti je brzlík, univerzita pro imunitní buňky.
Před dvaceti lety mu u státnic z imunologie řekli, že ji neumí a že jeho způsob prezentace by se ujal možná ve Státech nebo v Izraeli, nikoliv v Praze. Úšklebek pedagogů přetavil Jakub Abramson v cennou radu. Odešel na doktorát na věhlasný Weizmann Institut of Science do Izraele, kde od roku 2011 vede vlastní laboratoř. Jen si odskočil na postdoktorskou stáž. Na Harvard.
Do Prahy přijel loni (i s manželkou a třemi dětmi) prožít svůj sabatikl, tedy „přestávku“ v běžném pracovním nasazení, kterou některé instituce svým lidem poskytují. Působí v Ústavu organické chemie a biochemie (ÚOCHB) AV ČR a částečně na Přírodovědecké fakultě UK, kde se zejména expertním a poradním hlasem podílí na několika projektech. Jeho žena (psycholožka a sociální pracovnice) pomáhá v rámci částečného úvazku na ÚOCHB zahraničním studentům v překonávání různých stresových situací, které výzkum a pobyt v cizí zemi často přinášejí.
V rozhovoru se mimo jiné dozvíte:
Jestli se tloustne víc po tuku nebo po cukru;
proč je fruktóza zrádná,
do jaké míry máme svou imunitu v rukou,
proč ženy trpí autoimunitními onemocněními více než muži,
jaký je největší zázrak imunity,
k čemu je nám brzlík,
proč je (někdy) dobré hladovět.
Prý se vám v Praze moc líbí a máte v plánu prodloužení pobytu…
Ano, líbí se nám tu moc a o prodloužení vážně uvažujeme. Přiznávám, že i vzhledem k posledním událostem v Izraeli jsme této variantě nakloněni více.
Do rozhovoru o vědě bych geopolitiku netahala, ale s vámi to na pozadí dramatického dění v Izraeli nelze vynechat. S jakými pocity to sledujete?
Musím přiznat, že se od zpráv trošku izoluju, ale jsem samozřejmě v obraze. Dění v Izraeli je naprostá katastrofa. Každý týden mám se svými studenty setkání přes Zoom, vidím naprostou depresi a beznaděj. Připadají mi zlomení. Společnost je zlomená. A rozdělená. To pozorujeme všude, ale v Izraeli je polarizace extrémní. Došlo ke zlomu a já se bojím, aby nebyl nevratný.
Emigrant ve své vlasti
Existuje i možnost, že byste v Česku zůstali? Stal byste se tak izraelským emigrantem ve své původní vlasti?
Jsem optimista, doufám, že taková situace nenastane a vše se opět zklidní. Na druhou stranu někteří mí kolegové opravdu zvažují, že zemi opustí. A když zemi začnou opouštět intelektuálové a vědci, nemá šanci…
Největším národním bohatstvím Izraele není ani ropa, ani zlato, ale jeho intelektuální potenciál. Navíc hrozí, že Izrael bude potrestán Evropskou unií, tedy že v budoucnu nebude moci žádat o evropské granty. To by mohlo odchod vědců katalyzovat a pro vědu by to mohlo být fatální.
Přitom Izrael je země vědě zaslíbená, zejména co se týče třeba biotechnologií a podobně, je vědeckou velmocí. Ale slyšela jsem mimo jiné o tendencích konzervativního náboženského tábora k omezování „světských“ předmětů, jako jsou fyzika, matematika…
Ano, takovéto návrhy opravdu zaznívají. Je to šílené. Jsem zastáncem naprostého oddělení náboženství a státu. Nechtěl bych, aby vzorem Izraele byly státy, jako je Írán, mělo by to být naopak. Ale opravdu doufám, že to dobře dopadne.
Sladká potravinářská lobby
Držím pěsti, situaci sledujeme i v našich novinách. Ale pojďme už k našemu tématu. Se svým týmem se zaměřujete na výzkum některých autoimunitních onemocnění. Skutečně těch onemocnění, kdy se imunitní systém splaší a zaútočí proti vlastnímu tělu a vlastním buňkám, přibývá? Nebo jde o optický klam způsobený lepší diagnostikou?
U některých civilizačních nemocí, jako jsou například autismus, ADD či ADHD, může jít i o lepší diagnostiku, ale u autoimunitních onemocnění a alergií jde opravdu o markantní nárůst, jelikož jejich diagnostika byla i dřív velmi dobrá.
Jako příklad může posloužit cukrovka 1. typu. V Československu došlo po roce 1989 k jejímu výraznému nárůstu, přitom socialistické zdravotnictví nebylo v diagnostice ani léčbě na špatné úrovni. Některá autoimunitní onemocnění narůstají opravdu dramaticky, v Kanadě a USA je to třeba obrovský nárůst celiakie za posledních 20 let.
Existuje více teorií a hypotéz, proč přibývá autoimunitních onemocnění nebo alergií. Nejvýraznější je asi hygienická hypotéza. Velmi zjednodušeně řečeno: díky hygieně, medicíně a vůbec civilizačním výdobytkům náš imunitní systém nemá od raného dětství „co na práci“, takže se častěji splaší a pouští se do útoku proti vlastním buňkám nebo – v případě alergií – proti neškodným molekulám, třeba pylovým zrnům. K jakým vysvětlením se přikláníte vy?
Vysvětlení je celá řada, ale vzájemně nemusí být v rozporu. Určitě ale „westernizace“ společnosti je jedním z hlavních faktorů, který k nárůstu těchto onemocnění přispívá.
Obrovská změna způsobu života, která má fatální následky. Jak žijeme, co jíme, jak málo se hýbeme. Imunitní systém musí být trénovaný, jenže není.
Platí tedy, že autoimunitní nemoci a alergie více postihují „západní svět“, ale ne třeba Afriku, kde lidi samozřejmě trápí jiné věci: běžné infekce, podvýživa nebo třeba malárie…
A ta konkrétně pořád zabíjí víc lidí, než zabíjel koronavirus na svém vrcholu. Ano, tak to je. Autoimunitní nemoci se sice vyskytují na celém světě, ale právě pro vyspělý svět se staly velmi vážným problémem, neboť dramaticky přispívají ke snížení kvality života.
V „západní“ civilizaci jsme odbourali obrovskou spoustu problémů a nemocí. Ale jiné jsme si přivodili. Vlastně by mě zajímalo dát to na váhy… I když je to samozřejmě spíš filozofická otázka.
Nutíte mě, abych řekl černá, nebo bílá?
Nenutím. Jistěže je to složitější. Jen mi přijde zajímavé o tom mluvit.
Nedávno jsem podobnou otázku dostal v Lauderově škole v Praze, kam chodí všechny tři naše děti. Děti se ptaly: „Měli jsme před sto lety lepší, nebo horší imunitní systém?“
Umírali jsme v mladém věku. Rychle a nepříjemně na infekce, které dnes už ani neznáme. Dnes umíráme později. A pomalu. Žijeme déle, ale nejsme zdraví. A myslím, že se nevylučuje mít obojí. Náš cíl by měl být zachovat všechno úžasné, co se povedlo, ale zároveň se snažit, aby náš imunitní systém byl v harmonii. U většiny populace to tak není. Záleží na každém z nás, ale i na společnosti.
Nechci znít konspiračně, ale samozřejmě k současné situaci přispívají i zájmy velkého průmyslu a byznysu…
Třeba?
V Izraeli se zhruba tak před pěti lety začaly vysílat reklamy, jejichž záměrem bylo upozornit společnost na nebezpečí vysoké konzumace cukru pro naše zdraví. Po dvou týdnech to stáhli. Potravinářská lobby zapracovala. V Izraeli je běžné, že potraviny s vysokým obsahem cukru nebo tuku jsou označeny speciálním symbolem, který ale už nevaruje, jako například u cigaret, že ničí zdraví.
Minulá vláda udělala z mého pohledu velmi dobrý krok, zdanila vyšší daní potraviny s vyšším obsahem cukru, tak jako se daní alkohol nebo cigarety. A je to tak dobře, protože nadměrná konzumace cukru způsobuje stejné – nebo možná i v některých ohledech větší – zdravotní problémy. Bohužel nová vláda tu daň zase populisticky zrušila.
Ačkoliv jsem jinak pro co nejjednodušší a relativně nízké daně, u cukru bych si vyšší sazbu přál, podobně jako je to u alkoholu či cigaret. Přijde mi to správné, aby bylo pak z čeho pokrýt důsledky nadužívání cukru a s nimi spojené zvýšené výdaje ve zdravotnictví.
Foto: Gabriel Kuchta, Deník N
Životnímu stylu se věnuje také kniha z Edice N s názvem Tahle kniha vám možná zachrání život. Jak déle a lépe žít díky vědě, kterou napsal vědecký publicista Graham Lawton. Objednat knihu je možné zde.
Zabíjíme vlastní děti
Sladký zabiják. V mnoha potravinách skoro neviditelný. Ale o to náročnější je udělat mentální převrat a odmítnout ho, že?
Ano, ale je to droga. Cukr je návykový, způsobuje závažné zdravotní problémy. Ztučnění jater, obezitu, záněty, oslabení imunitního systému, negativně ovlivňuje kardiovaskulární systém.
Jenže je to společensky přijatelná droga…
Kterou dáváme dětem. Vlastním dětem. Navíc za odměnu! Ale dá se odvyknout, věřte mi. Rodič nemusí být radikální a dětem cukr zakázat úplně, stačí významně omezit jeho každodenní spotřebu.
Jak vnímáte „normalizaci“ obezity? Jistěže bodyshaming je zraňující, nikdo by se neměl posmívat lidem za kila navíc, ale na druhou stranu: Není z pohledu imunologa problém, že začínáme obezitu přijímat, jakože je ok?
Samozřejmě že lidé mohou být obézní v důsledku nemoci, například poruchy štítné žlázy či genetické predispozice. Na druhou stranu obrovský nárůst nadváhy, a to i u dětí, za posledních 20–30 let nás přesvědčuje o tom, že ve většině případů je na vině něco jiného a že je i možné s tím něco dělat. Myslím, že bychom to neměli přijímat jako „normu“. Už jen nadváha a obezita u dětí – v Česku to ještě není tak hrozné, ale v USA nebo u nás v Izraeli je to alarmující. Nárůst je obrovský.
Podle Světové zdravotnické organizace (WHO) v roce 2016 mělo 27,5 % dětí v ČR nadváhu a 9,7 % dětí bylo obézních. V roce 1994 registrovali praktičtí lékaři 3,7 % obézních dětí, v roce 2000 už 13 % dětí. Každé sedmé dítě v České republice je obézní, 4 % z nich dokonce trpí tzv. morbidní obezitou (BMI vyšší než 40).
Zabíjíme tím vlastní děti?
Nedovolíme dětem kouřit, nedovolíme jim brát drogy, nedovolíme jim pít alkohol, ale cukr jim dovolíme bez omezení? Programujeme je na budoucí problémy. Vezměme jako příklad dětskou obezitu. Když se tukové buňky vytvoří v takto raném stadiu, zbavit se jich později je hrozně těžké. Viscerální tuk je přitom epicentrem zánětu v těle, na který se pak nabalují další chronické komplikace.
Krmit lvy cukrovou vatou
Co se děje v těle, když má hodně cukru?
Sacharóza, tedy cukr, o kterém je řeč a který je především ve sladkých nápojích a v různých cukrovinkách, je tvořena dvěma spojenými molekulami – glukózou a fruktózou.
Glukózu známe jako univerzální zdroj energie, kterou tělo krví dopravuje v podstatě všem buňkám v těle, které ji dokážou přeměnit na energii. Bez ní to nejde. Její hladinu kontroluje hormon inzulin. Ale je tam ta druhá molekula. Fruktóza. Protože je hodně obsažena v ovoci, může se nám zdát, že je to ta lepší část cukru, která přece musí být zdravější!
Ale ouha!
Pro metabolismus je to větší oříšek. Fruktóza v našem těle totiž nemůže fungovat jako okamžitý zdroj energie, naše buňky ji nedokážou využít přímo. Nejdřív by ji musely přeměnit na glukózu. Jenže u člověka, který žije běžným životem a nehladoví, se tento mechanismus nezapne, protože v těle má dostatek původní glukózy.
Takže co se s fruktózou děje?
Jediná tkáň, která ji umí metabolizovat, jsou játra. A v nich se molekuly fruktózy mění v triglyceridy – základní stavební jednotku tuků. Má vlastně stejný metabolismus jako alkohol, po kterém také tuční játra a odchází jejich funkčnost. Ani dospělý člověk, ani dítě přitom nemusí viditelně ztloustnout, ale ztuční jim játra a zvýší se jim hladina triglyceridů v krvi, což je velmi nebezpečné.
Pohyb nepomáhá?
Samozřejmě že pohyb pomáhá, ale kolik dětí a dospělých se dnes dostatečně hýbe? Místo kola a plavání dnes mají děti tablet. Fotbal a basket hrají na playstationu místo na hřišti. Když je cukru nadbytek, proměňuje se a ukládá se jako tuk. Navíc cukr ovlivňuje mikrobiom ve střevech. Je to jako v zoo. Máte tam lvy, kteří jedí maso, žirafy, které jedí seno, další druhy zvířat, které vyžadují pestrou stravu. A vy chcete, aby zahrada byla pestrá. Když všem začnete házet seno, chcípnou.
Natožpak cukrovou vatu.
Stravou, která je založená převážně na uhlohydrátech, zejména pak na jednoduchém cukru, posilujeme prozánětlivé bakterie.
Jak je to se škodlivostí tuku vs. cukru? Dřív se víc mluvilo o tuku, v poslední době víc o cukru.
Odborníci se, myslím, úplně neshodnou, do jaké míry je tuk nebezpečný či zdraví prospěšný. U tuku totiž velmi záleží na tom, o jaký druh se jedná. Určitě existuje shoda, že nejhorší pro zdraví jsou přepálené rostlinné tuky či margarín a naopak pro zdraví prospěšné jsou čerstvé rostlinné tuky obsažené např. v avokádu, ořeších nebo olivovém oleji. Já osobně jsem schopen spotřebovat půl litru olivového oleje týdně.
Není však shoda na tom, jestli živočišné tuky jako například máslo jsou opravdu tak škodlivé, a naopak jestli slunečnicové a podobné oleje jsou tak zdravé, jak se kdysi tvrdilo. Já se osobně domnívám, že rozhodně ne, takže máslo si s chutí dám a slunečnicový olej vyměním za olivový.
Jeden z oblíbených mýtů o tucích je, že se po nich velmi tloustne. Není tomu tak, věda nám dokázala, že strava bohatá na zdravé tuky stimuluje snížení viscerálního tuku v těle. Sto kalorií z cukru nerovná se stu kalorií z tuku…
Počkejte…
Samozřejmě platí termodynamický zákon, ale z metabolického pohledu je to tak, že při nedostatku cukru ve stravě je tuk metabolizován na tzv. ketolátky, které jsou využity jako okamžitý zdroj energie. Tělo je neuskladní jako zásobu. Naše tělo je jako hybridní vůz, který může jet na elektriku i na benzin, na cukr i na tuk. Z pohledu zdravého životního stylu je rozhodně výhodnější jet na tukový pohon. Například mozkové buňky a srdce dokonce ketolátky z tuku jako zdroj energie preferují.
Tvorba ketolátek v těle se dá posílit nejen omezením příjmu cukru, ale například i přerušovaným půstem, kdy alespoň šestnáct hodin denně člověk nejí. A během těch dvou třetin dne, kdy energii nedoplňujete, úplně vyčerpáte zásobní hladinu cukru a tělo pak jede na ketolátky z vašich vlastních zásob tuku. Mně osobně přerušovaný půst doslova změnil život. Můj mozek ráno funguje rychleji, když si nedám snídani.
To jde proti dřívějším pravidlům, že snídaně je základ.
Ono je to strašně individuální, taky nemohu přerušovaný půst plošně doporučit, není to pro každého, ale ve většině případů to skutečně dává smysl a funguje to. A já třeba vím, že potřebuju večeři, ale nepotřebuju snídani. Jsou lidé, kteří jsou bez snídaně úplně mizerní, ale mohou jít spát na prázdný žaludek.
A koneckonců nejde ani tak o to, co jíte, když se snažíte jíst vyváženě, ale jak často jíte. Možná ještě pořád budou někteří odborníci říkat, že je dobré jíst co nejčastěji…
Myslím, že od toho se už i odborníci na výživu odklánějí. Samozřejmě pro některé lidi je asi pro jejich dietní režim nezbytné si do něčeho kousnout častěji, ale u zdravé populace už je i mainstream jiný.
Ano, čím více cukru a uhlovodíků sníme, tím větší budeme mít potřebu opět něco sníst, protože jsme do tohoto začarovaného kruhu takto naprogramovali své tělo. Dá se to snadno přeprogramovat, chce to ale mít pevnou vůli. To, jestli je dobré jíst často, nebo ne, myslím nejlépe ilustrují pokusy na myších, kde jedna skupina myší měla přístup k jídlu jen čtyři hodiny denně a druhá skupina neomezeně. Ty, které měly omezený přístup, žily o 20–30 % déle a byly zdravější než ty, které mohly jíst kdykoliv.
Evolučně to také dává smysl, asi těžko jsme celý život jedli pořád celý den.
Přesně tak. Bohužel tak jako jsme před 200 lety umírali na podvýživu, dneska umíráme proto, že jsme přežraní.
Brzlík – univerzita imunitních buněk
Skočme teď k vašemu výzkumu. Věnujete se výzkumu thymu, tedy česky brzlíku.
Brzlík je krásné slovo, že?
Je. A když jsem se připravovala, uvědomila jsem si, že je to orgán, o kterém ani netušíme, kde je – nebo přesněji kde byl – a k čemu slouží. Přitom je zásadní. Imunolog Jan Černý mi v rozhovoru vyprávěl, že brzlík je škola T-lymfocytů, kde skládají těžkou maturitní zkoušku. A většina ji neudělá.
Kdyby maturitní. Já bych řekl, že to jsou státnice. A propadne skoro 97 procent studentů.
Ve Francii možná lidé tuší, co je brzlík, protože telecí brzlík je delikatesa, ale v Česku se brzlík nejí, a tak zůstává poměrně neznámý. A přitom, jak už jste sama zmínila, brzlík je pro náš život nezbytný.
Přitom během embryonálního vývoje sestupuje z krku do hrudníku a pak zaniká… Dál ho nepotřebujeme?
Svou nezbytnou roli brzlík opravdu sehraje během embryonálního vývoje. Je důležitý pro vybudování takzvané adaptivní imunity. Pro vybudování armády T-lymfocytů. Jakmile je armáda hotová, trénuje už autonomně, proto jeho důležitost po narození klesá a on postupně zaniká.
Pokud máte armádu dostatečně robustní a dostatečně různorodou, když pak přijde infekce, najde se jeden klon z té armády, který umí reagovat právě na ni…
A právě tohle křídlo armády se zmnoží a zaútočí?
Dokáže expandovat závratně rychle. Zdravá armáda je velmi diverzifikovaná. Jsou v ní zástupci vysoce specializovaných vojsk pro boj s nejrůznějšími nepřáteli. Je to velice efektivně a ekonomicky vymyšlené.
A jak se setkáváte s viry, bakteriemi, kvasinkami, plísněmi, tak se v té armádě najde voják, T- nebo B- lymfocyt, který dokáže reagovat na specifický patogen. Ten se pak nesmírně rychle pomnoží. Vojáci, kteří umí zareagovat na konkrétního nepřítele, na barvu uniformy, na nějaký znak, který ten nepřítel na sobě má. Jsou tam miliardy vojáků a jeden, který dokáže reagovat, se vždycky najde.
Skoro vždycky.
Pokud člověk netrpí nějakou těžkou poruchou imunitního systému, tak jeho T- a B- lymfocyty dokážou reagovat v podstatě na jakoukoliv cizorodou látku, se kterou se v těle setkají. Je to jeden z největších zázraků imunity. A když infekce pomine a imunitní systém zvítězí, pak tyto mobilizované a naklonované vojáky opět zredukuje a ponechá pouze malou část vycvičených rezerv pro případ další infekce. Nechcete, aby vám po bitvě v těle zůstávala příliš velká část buněk se stejnou specificitou, snížila byste tak bojeschopnost proti jiným nepřátelům.
Tak si systém vybere pár udatných a potentních jedinců do zálohy a zbytek zlikviduje.
Ano, to malinké procento trénovaných záloh, těm se říká paměťové T-buňky a hrají velmi důležitou úlohu při reinfekci, neboť se dokážou velmi rychle naklonovat a nepřítele zlikvidovat rychleji a efektivněji. Je to vytrénované komando čekající na povel v centrále.
Zajímavé ale na T-buňkách je, že ony v brzlíku vlastně procházejí dvojími státnicemi. U první se kontroluje jejich bojová schopnost, a jak už jsme zmínili, touto první státnicí projdou pouze dvě až tři procenta. A ty pak čeká druhá zkouška. Musí se ověřit, zda tyto bojeschopné buňky náhodou nejsou autoreaktivní. Tedy jestli nereagují na „vlastní“ proteiny, jelikož pak by mohly zaútočit na orgány v našem vlastním těle, a způsobit tím třeba už zmíněnou cukrovku 1. typu. Takové studenty systém neúprosně zlikviduje.
Většinou…
Je to tak. Vyskytnou se buňky, které dokážou využít nepozornost komise a druhou státnicí projdou, i když by měly být vyhozeny. Dostanou se do oběhu a mohou pak zaútočit na vlastní buňky, např. již zmíněné beta buňky, které produkují inzulin. Útočí postupně a během několika let dokážou zlikvidovat většinu buněk v příslušné tkáni, což se pak projeví jako autoimunitní onemocnění.
Ale když už jsme u toho, brzlík má další úžasný patent. Nejenže od druhé státnice vyhazuje potenciálně autoreaktivní buňky, ale on jim vlastně dává možnost se dovzdělat, stát se supresivními, regulatorními…
Umožnuje jim dělat reparát?
Vlastně ano. I ty špatné potenciální zločince umí proměnit na hodné policajty.
To budete muset vysvětlit.
Zůstaňme tedy u příkladu dětské cukrovky. Brzlík nechá první státnicí projít T-buňku, která je sice bojeschopná, ale u druhé státnice se zjistí, že má schopnost zaútočit na beta buňku ve slinivce. Místo aby tato autoreaktivní buňka byla na místě zničena, je v brzlíku převychována. Získá mechanismy, které dokážou brzdit aktivizované a autoreaktivní T-buňky. Taková autoreaktivní a zároveň regulativní T-buňka je z brzlíku propuštěna do slinivky, kde je na stráži, kdyby náhodou přišla nějaká zlá, bez reparátu. Tu zastaví.
Takže to funguje jako další pojistka?
Ano, ale ani tato pojistka není stoprocentní. U většiny populace funguje dokonale, u některých jedinců ale může selhat. A oni pak následně onemocní autoimunitním onemocněním. Takových podobných pojistek je v imunitním systému celá řada – imunitní systém je jako cibule, má hodně obranných a ochranných vrstev.
Rodíme se každý s úplně jinak poskládanou T-armádou?
Krásná otázka. A odpověď zní: ano. Nejlepším příkladem jsou jednovaječná dvojčata. Geneticky identická, ale autoimunita se projevuje jinak. Běžně se stává, že jedno dvojče cukrovku má, druhé ne. Přitom mají stejné rodiče, vyrůstají ve stejné rodině, jedí to samé jídlo, maminka je obléká stejně… Ale jejich adaptivní imunitní systém je jiný. Ukazuje se, že se vyvíjí podle stochastických pravidel, tedy náhodně. Nekoordinovaně.
Když se armáda vytvoří v prenatálním vývoji, máme pak potenciál ji nějak měnit?
Jistě. Vždy záleží na několika faktorech. Jedna věc je genetická výbava, například přítomnost mutace, která může mít roli, kterou asi těžko ovlivníme, ale ty fatální mutace jsou opravdu vzácné.
Ale jinak záleží na prostředí, kde žijete, na tom, co jíte, co pijete, jestli kouříte, jestli podléháte stresu či jestli máte dostatek slunečního světla. Tím můžete tu armádu posilovat nebo oslabovat. Je to skutečně obrovsky významný faktor při potenciálním vývoji autoimunitních onemocnění nebo alergií, můžete jejich vývoj urychlit, zpomalit nebo úplně zvrátit. Samozřejmě záleží i na náhodě, někdo má štěstí, někdo ne, ale do velké míry to máme v rukou.
Ve své laboratoři studujete závažná autoimunitní onemocnění, která lidi trápí i zabíjí, ale taháte z nich poznání, které se dá použít pro léčbu něčeho jiného.
Jedno hebrejské přísloví říká: „Když máš kyselé citrony, udělej z nich limonádu.“ V češtině to zní trochu blbě, ale to je můj přístup. Vidět vše komplexně a snažit se i z negativního vytěžit to pozitivní. Třeba z autoimunitní nemoci něco, čím můžeme léčit rakovinu.
Laboratoř Jakuba Abramsona. Foto: AbramsonLab
V hlavní roli brzlík
Naprostá většina projektů týmu Jakuba Abramsona se točí kolem brzlíku a autoimunity. Pokouší se například využít autoimunitní reakce pro léčbu rakoviny. „Autoimunita a rakovina jsou totiž dvě strany jedné mince. Při autoimunitní reakci se systém pomate a začne ničit tělu vlastní buňky. Při rakovině je to naopak, náš imunitní systém bohužel proti rakovině v naprosté většině případů reaguje nedostatečně.“
Obecně vnímáme rakovinné buňky jako nepřítele, který do těla nepatří, ale jsou to naše „vlastní“ buňky, jenže nabořené, porouchané. Množí se a nemocná tkáň roste.
„Imunitní systém by měl ty rakovinné buňky ničit, jenže my jsme ho v brzlíku naučili, že na vlastní buňky se neútočí,“ vysvětluje vědec. V jeho týmu si řekli, že využijí reakcí autoimunitního systému proti vlastním buňkám a trochu ho přeprogramují, aby zaútočil na ty rakovinné.
„Existuje autoimunitní onemocnění, které postihuje vaječníky a způsobuje neplodnost u žen. A vedle toho je rakovina vaječníků. Tak jsme si řekli: Co kdybychom izolovali autoprotilátky proti těm vaječníkům a použili je v lehce pozměněné formě proti rakovině vaječníků? To samé jsme zkusili s prostatou. A vypadá to slibně – máme v ruce velmi potentní protilátky, které se velmi silně a specificky vážou na rakovinu vaječníků či prostaty, nikam jinam. Máme tedy velmi specifickou zbraň. Měli bychom to teď testovat na myších. Zájem má také jedna velká farmaceutická firma, pokud to bude pokračovat dobře, rádi bychom v budoucnu tyto protilátky začali testovat v klinických studiích.“
Proč ženy onemocní častěji?
Věnují se také vlivu pohlavních hormonů na imunitní systém. „Moje studentka objevila naprosto nový mechanismus, kterým testosteron ovlivňuje imunitní odpověď včetně autoimunity, která je daleko častější u žen než u mužů.“ Takže testosteron muže chrání a ženy mají smůlu? “Nezoufejte. Ženy sice více trpí autoimunitou, na druhou stranu mají robustnější a silnější imunitní odpověď proti různým infekcím.“
Donedávna v jeho laboratoři působil český imunolog Jan Dobeš, který nyní vede vlastní tým na Přírodovědecké fakultě UK. „Objevil nový mechanismus, který nás chrání před velmi rozšířenou kvasinkovou infekcí zvanou candida.“ Ta způsobuje nejčastěji infekce v dutině ústní (často u dětí) nebo genitální infekce. Člověku se zdravou imunitou neublíží, ale jedince např. se syndromem AIDS může i zabít.
