Technika Van Dyke je svým zpracováním velmi podobná technice kyanotypie, které jsme se s fotografem Karlem Richtrem věnovali v tomto díle našeho seriálu na Technet.cz o historických fotografických technikách. Zde nám však škálu modré barvy vystřídá barva hnědá. Není to však jediný rozdíl.

Tisk technikou Van Dyke z digitální předlohy.

„Od kyanotypie se liší tím, že dává méně kontrastní výsledek. Člověk se tu naopak potýká s opačným problémem, a to, že černá ještě nezčernala dostatečně a bílá je už krytá příliš silně,“ vysvětluje Karel Richtr. „Používám ho tam, kde mám kontrastnější negativ, než bych chtěl mít výsledek.“

Rozdíl je i v tom, že zde opět vstupuje do hry stříbro a nikoli výhradně železné ionty. Výhodou se může zdát fakt, že odstíny hnědé se mohou zdát poněkud příjemnější pro lidské oko než chladná modrá barva kyanotypie. Tudíž se může otevírat širší škála tematického využití.

Slavná jména za technikou Van Dyke Princip procesu Van Dyke nastínil chemik, astronom a autor kyanotypie sir John Herschel v roce 1842. S podrobnějším popisem techniky Van Dyke je však spojován až skotský chemik Dr. William Walker James Nicol (1855–1929), který si proces nechal v roce 1889 patentovat jako kallitypii. Proces kallitypie je velmi podobný, jedna z chemických složek zcitlivovacího roztoku se však liší a je zde i jiný postup vyvolávání. Antoon van Dyck, Autoportrét se slunečnicí (po r.1633) Fotografický reprodukční proces Van Dyke je pojmenován po vlámském barokním malíři Antoonu van Dyckovi (1599–1641). Stejně jako například charakteristická okrová barva nese své jméno po renesančním malíři jménem Tizian (Tiziano Vecelli), umělec van Dyck dal jméno určitým odstínům barvy hnědé.

„Proces Van Dyke je stejně jako kyanotypie proces, kde se pro expozici používá UV světelné spektrum. Můžeme tedy pracovat bez potřeby temné komory a za normálního umělého osvětlení,“ popisuje proces Karel Richtr.

Na papír naneseme zcitlivovací vrstvu.

Zcitlivovací roztok, kterým potřeme papír, se skládá z citronanu železitoamonného, dusičnanu stříbrného a kyseliny vinné. Každá část se připravuje jako samostatný roztok a z jednotlivých roztoků se pak smíchá výsledný, kterým se pak co nejrovnoměrněji potře papír.

„Oproti kyanotypii je takto připravený papír mnohem citlivější na UV záření. K dostatečné expozici postačí osvit v délce trvání tři až deset minut. U kyanotypie to bylo zhruba dvacet minut,“ říká Karel Richter a následně dodává důležitý fakt: „Kyanotypie nesnáší zásadité prostředí. U Van Dyku je to obráceně. Tam zase vadí papíry kyselé. Papíry, které jsou pH neutrální, budou na obě tyto techniky fungovat úplně stejně.“

Papír natřeme roztokem a necháme v temnu uschnout nejlépe do druhého dne. Následně si připravíme negativ snímku. To může být buď klasický negativ nebo digitální fotografie, kterou inverzně vytiskneme na průhlednou fólii v požadované velikosti. Korekce kontrastu v tomto případě nejsou nutné.

16 fotografií

Zcitlivěný papír upneme spolu s negativem do rámu a exponujeme UV světlem nebo venku na slunci. Takto připravený papír je citlivý pouze na UV složku světla, nemusíme se tedy obávat práce v normálním umělém osvětlení.

Osvit probíhá pomocí UV záření. V našem případě zhruba 5 minut. Na slunci je pak doba závislá na množství mraků apod.

Použitý papír by měl být dostatečně klížený. Takto vypadá výsledek, když papír dostatečně klížený není a zcitlivovací roztok do sebe nasaje nerovnoměrně:

Na výsledek má veliký vliv klížení papíru. Pokud je provedené nekvalitně, nasává papír zcitlivovací vrstvu nerovnoměrně a výsledek je takto flekatý.

K používaným papírům Karel Richtr ještě dodává: „Volbou papíru také můžeme ovlivňovat kontrast a tón, protože papíry klížené klihem dávají trochu jiný tón než papíry klížené želatinou. Každý papír je také jinak lisový a má jinou hrubost. Z toho pak vyplývá jeho vlastnost nasávat tekutiny. Tady by se měly používat papíry, které mají nasákavost menší.“

U kyanotypie jsme měli možnost do obrazu následně zasáhnou a nejrůznějšími roztoky z bylin (s vysokým obsahem taninu) měnit barevný tón. „To bylo možné díky tomu, že obraz nebyl tvořen stříbrem, ale železem. A železo se dá převazovat na taniny. Tónovače byly levné. Mohli jsme používat kafe, čaj, cokoliv, co roste na zahrádce a obsahuje nějaké vyšší množství taninu,“ dodává Karel.

Je nutné počítat s tím, že proces Van Dyke má nízký kontrast a zaniknou všechny malé detaily, které byly na negativu dobře viditelné. Na tomto tisku se loďka jeví, jako byla v mlze. Na negativu přitom byly dobře patrné detaily ne druhém břehu řeky.

Po expozici, která je zde výrazně kratší a za použití našeho „horského sluníčka“, je zhruba 5 minut, papír se vyvolává obyčejnou vodou. Je však potřeba ho následně ustálit.

Během ustalování 3% roztokem thiosíranu sodného se okamžitě změní tón obrazu.

„Na rozdíl od kyanotypie se technika Van Dyke ustaluje, a to po dobu asi 30 sekund nejdéle. K tomu používáme 3% roztok thiosíranu sodného. Při ustalování se tón okamžitě a výrazně změní,“ říká a názorně ukazuje Karel.

Výsledný snímek můžeme nechat, jak je, nebo ho tónovat. To je oproti kyanotypii o poznání složitější. „Van Dyke proces, tím že obsahuje stříbro, se tónuje trochu složitěji. Rostlinné extrakty nejdou vůbec použít. Když chceme změnit tón Van Dyke printu, tak se používají tónovače zlata, platiny, palladia a podobně,“ říká Karel Richter a ihned přichází s jednou zajímavostí:

„Říká se, že když tisk Van Dyke otónujeme platinou, dostaneme obraz prakticky totožný s platinotypií, ale za zlomek ceny, než kdybychom vytvářeli platinotypii.“

Jinou variantou změny výsledného tónu je použití zesilovače. Snímek exponujeme zhruba poloviční expoziční dobu. Takto podexponovaný ho po vyvolání, ustálení a důkladném proprání ve vodě ponoříme do zvýrazňovače.

Získáme poněkud chladnější tón a trochu vyšší kontrast. Následně je nutné snímek opět dobře proprat ve vodě (minimálně 30 minut), aby se zesilovač vymyl. Jinak ztmavnou i světlá místa obrazu.

Zde je pro porovnání totožný snímek, jen stranově obrácený. Vlevo jsme však použili kratší expoziční čas a zesilovač, který však kvůli nedostatečnému promytí zůstal i ve světlých plochách.

Je nutné počítat s tím, že po uschnutí se výsledný tón ještě změní.

Je dobré počítat i s tím, že finálním vysušením obraz ještě trochu ztmavne.

Technika Van Dyke nám nabízí další výtvarný prostor pro práci nejen s klasickými, ale i digitálními snímky, kterým může vdechnout nový život.

Tisk technikou Van Dyke (vpravo) z klasického negativu (vlevo).

Tisk technikou Van Dyke (vpravo) z digitální předlohy (vlevo).